Když mi před třemi roky uprostřed noci přišla vize sestavit knihu příběhů, kterou by sepsali sami muži, příběhů, které by byly osobní a byly vyprávěny srdcem, ani na chvíli jsem nezapochyboval, že taková kniha vznikne.
Ale vůbec jsem v ten moment netušil, jak dlouho celou knihu budu sestavovat (no tedy myslel jsem, že za půl roku nebo nejpozději za rok kniha vyjde) a ani jak těžké bude dosáhnout toho, aby muži byli ochotni sdílet opravdu od srdce o svých pocitech, tužbách a emocích...

Chtěl jsem oslovit takové muže, kteří nebudou jen popisovat, co kde viděli, co se při tom v jejich okolí stalo, ale budou vyprávět o tom, co se dělo v jejich nitru, co v těch situacích cítili a vnímali. A protože jsem takhle otevřené muže osobně neznal (my muži sice v hospodě mluvíme o všem možném – tedy hlavně o sexu, sportu a politice 🙂 – ale o svých prožitcích, emocích, pocitech, tak o tom tedy opravdu nemluvíme), oslovil jsem několik lidí, kteří vedou mužské kruhy a skupiny, zda by mě v tomhle mém snažení podpořili. Podporu jsem nakonec dostal od Zdeňka Webera a mužského kruhu, který založil, a v tu chvíli jsem myslel, že mám vyhráno.

Ne! Ne! Ne! Velikou deziluzi jsem zažíval následující rok. Desátý, jedenáctý, hurá dvanáctý příběh – jásal jsem v duchu a zároveň byl smutný, že tohle opravdu na vydání knihy nestačí. Ani trochu jsem nepředpokládal, že pro muže je opravdu tak těžké vyjít se svým příběhem na veřejnost, sdílet jej a dát tak nahlédnout za svoje brnění, ukázat veřejně své slabosti, svá zranění. Když jsem se o tom nedávno s jedním mým kamarádem bavil, tak říkal: „Pocity, emoce – o čem to sakra mluvíš? Já nic takového nemám, prostě jako by mě půlka chyběla“.

A tak se stávalo, že tu a tam přišel další příběh a že mnohokrát vůbec neodpovídal vypsaným tématům a častokrát nebyl psán vůbec tak zevnitř, jak bych si přál. Zpočátku jsem měl tendenci příběhy autorům vracet a žádat je, aby šli více ke svým pocitům a popsali tenhle svůj stav, ale pak jsem si uvědomil, že chci, aby kniha byla pestrá, aby nebyla jen podle mě, protože každého může zaujmout něco jiného. Každý máme svou barvu duhy, svůj příběh, svůj způsob vyprávění. A kniha odráží tuhle pestrost, tenhle různobarevný pohled na svět.

 

A také mi došlo, že my muži ještě nejsme ve většině připraveni na to, abychom sdíleli náš vnitřní svět, že snáze nám jde popisovat ten vnější.

A že jsme takoví opraváři. Pokud je něco v pořádku, ať už ve vztahu s ženou, v práci, s přáteli, tak o tom není potřeba mluvit, vše přeci funguje jak má. Teprve, když se něco rozbije, třeba manželka :-), tak hledáme cestu, jak vztah k ní napravit a začínáme se trochu otvírat, ptát a také sdílet. Ale velmi, velmi opatrně, abychom se neotevřeli moc, to je totiž nebezpečné!! Alespoň pro nás, muže.

Nakonec se v knize sešlo více než šedesát příběhů od přibližně čtyřiceti mužů. A já mám po těch třech letech pocit, že kniha se blíží k cílové pásce svého zrodu a že je první, i když zdaleka ne úplně dokonalou vlaštovkou pro to, aby se tu vůbec otevřel prostor pro mužské sdílení.

A věřím, že k tomu napomůže jak její vydání, tak i prostor tohoto webu, který pro Srdce muže zůstane nadále otevřen.