Vztahy k ženám

Proběhne oční kontakt. Radši ale rychle uhnu pohledem, aby si nemyslela, že na ni zírám. Chvilku sbírám odvahu, pak se kouknu znova. Sakra, zase mě viděla, rychle sklopit oči. Určitě si mě už zařadila do škatulky čumilů.

Hodný kluk

Snažil jsem se žít život někoho jiného. Vlastně jsem ani nevěděl, jaké jsou moje potřeby, protože jsem se neustále soustředil na potřeby svých blízkých.

Spiritualita

„Co máš?“ ptám se ho. „No, už to mám. Mám všechno.“ „Všechno?“ Nevěřícně kroutím hlavou. Všechno si ani neumím představit, a on to má? No to jsem opravdu zvědav. „Ukaž!“

Tělo

Pořád mi nešlo na rozum, proč bych měl mít rakovinu zrovna já. Vždycky jsem se snažil žít zdravě – rozumná strava, častý sport, pravda – trochu stresu v práci. Depresivní myšlenky a zoufalství převažovaly.

Smysl života

Tam hluboko uvnitř je pravda, je tam síla, která je nám vlastní. Když jsem tuto větu slyšel poprvé, probudilo se ve mně volání, volání, které bylo jemné, ale velmi silné, volání vydat se na cestu. Když se volání ozvalo, byl jsem úspěšný mladý muž, podnikatel, milovník žen a života, svobody a peněz.

Zrození a dětství

Vzali mi boby. Ostatní kluci. Pláču. „Musíš jít za nima, vzít si je,“ říká táta, který je tam se mnou. Nejdu, bojím se, pláču víc. „Musíš si je vybojovat, vždyť jsou tvoje, nebuď srab,“ pobízí mě táta. Vzlykám a sedím na zadku. Nepůjdu, bojím se, moc se bojím. Jsou silnější. Proč tam táta nejde, copak nevidí, že mám strach?

Mužská síla

Mám neprůstřelnou vestu, helmu, munici, samopal, pistoli, batoh s dalšími věcmi do boje. Jsem připraven bránit se, střílet, zabíjet, přežít za každou cenu. Dva metry ode mne sedí na lavičce žena s malým miminkem v náručí. Ta žena je nádherná, miminko spí a jsou tak v míru, tak zranitelní.

Smrt

V neděli odpoledne se otec vracel do LDN dřív, než jsem já s B. vyráželi zpět. Při loučení u dveří jsme oba měli slzy na krajíčku, ocko by nejradši mávl rukou a zmizel, téměř utekl, aby se ubránil emocím. Tohle mi ale přišlo hloupé, s B. v náručí jsem vyběhl ven k autu, abych mu ještě zamával – kdo ví, jestli se ještě uvidíme – nebo je to vážně naposled?

Puberta

Kdo bude dřív? Stojíme s kamarádem u něj doma odpoledne po škole, piňdoura vyndanýho ze slipů, a honíme si ho, jako o život. Uf, uf, uf, budu první, už buduuuuuuu. Áááách.

Táta

Ahoj tati,
píšu ti, protože je toho tolik, co jsme si neřekli a už nikdy neřekneme. Předem dopisu musím napsat, že jsem ti vděčný za dar života.
…..
Nadával jsem, rozmlátil jsem deštník, který jsem měl sebou, pak jsem ležel na zemi, brečel jsem a litoval se. Když jsem přišel domů, měl jsem v sobě hodně zlosti a věděl jsem, že už nechci, aby se to opakovalo. Vzal jsem nůž a do ruky jsem si vyřízl kříž.